Za lesem a za loukou, tam kde bublá potůček a slunce zlatí trávu, rozkládá se Farma u Tomáše Jelena.
Byla to žlutá nadýchaná klubíčka, co pištěla, kejhala a běhala sem a tam jako o závod. Každé bylo jiné – jedno mělo na křidélku černou tečku, druhé se pořád klouzalo po mokré trávě, třetí zase vymýšlelo kejklí a schovávalo se mezi kopy slámy.
„Jsme žlutí a roztomilí, a tak to zůstane navždy!“ pištělo nejmenší housátko jménem Pírko.
Pan Tomáš Jelen se na ně chodil každý den dívat. S úsměvem jim nasypal zrní a říkával: „To jsou ale fešáci, jednou z vás budou krásné husy!“
Ale housátka si myslela, že pan Jelen si z nich dělá legraci. Vždyť kdo by chtěl být obyčejná bílá husa, když může být žluté klubíčko?
Jenže čas běžel. Jaro vystřídalo leto a na housátkách se začalo cosi měnit. Žluté chmýří mizelo a místo něj se objevovala sněhově bílá peříčka.
„Podívejte se na mě! Já bělím!“ zaječelo housátko Kulda a smálo se, až se převrátilo na záda.
„Já taky!“ pištěla Klouzalka. A opravdu – všechna housátka postupně měnila barvu. Už to nebyla žlutá nadýchaná klubíčka. Byla to mladá bílá husí mláďata.
„Co se to s námi stalo?“ divilo se Pírko.
Maminka Hvězdička se usmála a řekla: „Moje milá housátka, na Farmě u Tomáše Jelena vyrůstají ty nejkrásnější husy široko daleko. Vy už nejste malá miminka. Roste z vás hrdá husí rodina. A kdo ví – až přijde jaro, třeba si i vy vysedíte svá žlutá klubíčka.“
A tak si bílá housata dál kejhala, koupala se v rybníčku a těšila se, až jednoho dne povedou svá malá housátka po zelené louce – úplně stejně, jako kdysi maminka Hvězdička.
A jestli je pan Jelen nezavolal na večerní hrst kukuřice, kejháme s nimi na farmě dodnes.
Konec.
