V jedné tiché pískovně u lesa, kde voní rákosí a voda se třpytí jako zrcadlo, žil jeden zvláštní pták. Jmenoval se Tenkozobec opačný. Byl štíhlý, celý černobílý, a měl dlouhý zobák, který se mu zahýbal nahoru – skoro jako hůlka pro kouzelníka!
Tomu zobáku se ostatní ptáci smáli, když byl ještě malý. Ale teď už každý věděl, že je to kouzelný nástroj na lovení drobných živočichů z bahna. Tenkozobec s ním uměl šikovně míchat vodu jako vařečkou a hledat si večeři.
Jednoho jarního dne přiletěl na pískovnu i se svou paní. Společně si chtěli postavit hnízdo. Vyhlédli si krásné mělké jezírko a řekli si:
„Tady bude náš domov!“
Jenže ouha! O kousek dál si stejné místo vyhlédl i druhý pár tenkozobců.
Nejdřív to vypadalo, že si budou sousedé, ale pak se to začalo zhoršovat. Oba samečci si začali vyměňovat zlostné pohledy, nadskakovali ve vodě, třepetali křídly a křičeli:
„Tohle jezírko je naše!“
„Ale my jsme tu byli dřív!“
Z pískovny se ozývalo: „Kííí-kííí!“, což v řeči tenkozobců znamená něco jako: „Ustup si, nebo si zobnu!“
Malé bahenní hádky trvaly celé dopoledne. Občas se samičky postavily mezi ně a volaly:
„Přestaňte! Vždyť se nám rozbijí vajíčka!“
Nakonec si oba páry řekly:
„No dobře, tak si to rozdělíme. Vy budete vlevo u rákosí a my vpravo u kamínků.“
A tak si každý pár postavil hnízdo na svém kousku břehu. Všude bylo zase ticho a klid. Slunce svítilo, mláďátka se klubala z vajíček a tenkozobci už zase jen šplouchali zobáčky ve vodě a hledali dobroty.
A když kolem šel zajíček, zastavil se, podíval se na jejich podivně zahnuté zobáky a řekl:
„To jsou ale legrační ptáci!“
Ale tenkozobci se jen usmáli a odpověděli:
„Možná legrační, ale jsme skvělí rodiče a výborní rybáři!“
A tak v pískovně znovu zavládla poho jida. Jen občas bylo slyšet slabé „kííí“, ale to už nebyla hádka – to si jen mláďátka zkoušela zpívat jako máma a táta.
Konec – a možná nový z
ačátek pro další tenkozobce. 🐦
