Na jednom zeleném dvorečku u rybníka žilo sedm žlutých, nadýchaných housátek. Všechna byla veselá a hravá, ale tři z nich — Anička, Bětka a Cilka — měly něco zvláštního společného. Nejraději si sedaly do stínu staré vrby v rohu dvora a odtamtud tiše pozorovaly ostatní, jak si hrají.
„Pojďte si s námi hrát na honěnou!“ volalo na ně zbytek houfu, ale Anička jen zavrtěla hlavičkou.
„Nás baví koukat,“ řekla tiše Bětka a opřela se o Cilku.
Cilka jen spokojeně zamlaskala.
Z koutku měly krásný výhled. Viděly, jak ostatní housátka kloužou po blátě, jak cákají v kaluži, a smály se spolu, když některé spadlo na zobáček.
„Dneska si hrají na rytíře,“ všimla si Anička jednoho dne.
„A támhle si staví z klacků hrad,“ doplnila Bětka.
„My bychom mohly být královny,“ usmála se Cilka a všechny se rozesmály.
Jednou ale přišel silný vítr. Klacíkový hrad se rozpadl a jedno housátko – Filípek – uvízl ve větvích. Všichni se rozutekli, nevěděli, co dělat.
„Musíme mu pomoct,“ vyhrkla Anička a všechny tři kamarádky vyskočily z koutku.
Cilka zvedla větev, Bětka podpírala Filípka a Anička mu čistila peří.
Když bylo po všem, ostatní housátka se na ně podívala s obdivem. „Vy jste statečné! A my si mysleli, že si jen sedíte…“
„My si opravdu rády sedíme,“ řekla tiše Bětka, „ale když je potřeba, víme, co dělat.“
Od té doby si Anička, Bětka a Cilka dál sedávaly pod vrbou, ale ostatní za nimi občas chodili. A někdy je dokonce poprosili: „Koukněte, jak si hrajeme – a poraďte, co bychom mohli vylepšit!“
A tak se z tichých pozorovatelek staly moudré kamarádky, které měly vždycky ten nejlepší výhled i nápad.
Konec.
